Jeleni nejsou na Novém Zélandu původními obyvateli. První jedinci byli na ostrovy přivezeni z Anglie a Skotska v polovině 19. století jako lovná zvěř a vypuštěni převážně v oblasti Jižních Alp. Díky ideálním podmínkám se jejich populace rychle rozšířila a během 20. století se divoký jelen stal ekologickým problémem, který ohrožoval původní lesní porosty.

Změna nastala v 60. letech 20. století, kdy začal vývoz zvěřiny z divokých jelenů – původně nežádoucí druh se stal cennou vývozní komoditou. Průkopníci v tomto odvětví rozpoznali další potenciál a v 70. letech začali odchytávat divokou zvěř a převádět ji do zemědělských chovů. To dalo vzniknout novému zemědělskému odvětví, které se rychle rozšířilo po celé zemi.

S rozvojem profesionálního zemědělství a zavedením prvních licencí v 70. letech 20. století začali novozélandští farmáři objevovat další využití, například produkci jeleního sametu. Rychle byly zavedeny přísné standardy pro humánní sběr sametu, což vedlo k vytvoření široce uznávaného regulačního systému známého jako Národní orgán pro standardy sametu.