Když jsem poprvé vystoupil z letadla na Novém Zélandu, nevěděl jsem, co mám očekávat. Věděla jsem jen, že potřebuji na chvíli utéct - před spěchem, hlukem a neúprosným časem. Už v prvních dnech jsem cítil, že čas tu plyne jinak. Jako by mi stromy našeptávaly, abych zpomalil, jako by vítr nesl slova, kterým jsem ještě nerozuměl, ale byla mi nějak povědomá.

Jednoho rána jsem na túře kolem jezera Taupo potkal staršího muže - Maora jménem Rangi. Seděl pod mohutným stromem pohutukawa a díval se na klidnou vodu. Usmál se a gestem mě vyzval, abych se k němu připojil. Moc toho nenamluvil, ale jeho přítomnost v sobě nesla sílu, kterou jsem už dlouho v životě nepocítil.
"Tady nasloucháme zemi," řekl tiše. "Nechodí se po něm jako turista. Když otevřeš své srdce, povede tě samo."

U Rangiho jsem zůstal několik dní. Naučil mě rozeznávat zpěv ptáků, sbírat léčivé rostliny, vnímat příběhy skryté v řece, kamenech, mlze. Ale především mě naučil, jak se znovu ztišit v sobě samém. A v tom tichu jsem uslyšel svůj vlastní hlas - ten, který jsem ztratil v hluku světa.
Když jsem odcházel, Rangi mi podal malý kámen - hladký, zelený, s vyrytým listem stromu, který je v maorské kultuře známý pro svou sílu, léčivé a ochranné vlastnosti...
"To je pounamu," řekl. "Greenstone. Ne pro štěstí. Ale abys nezapomněl."
Nosím ho dodnes. Ne pro štěstí.
Ale abych nezapomněl.