Když jsem poprvé vystoupila z letadla na Novém Zélandu, nevěděla jsem, co mám očekávat. Věděla jsem jen, že potřebuji na chvíli uniknout – před shonem, hlukem, neúprosným během času. Už v prvních dnech jsem cítila, že čas tu plyne jinak. Bylo to, jako by mi stromy šeptaly, abych zpomalila, jako by vítr nesl slova, kterým jsem ještě nerozuměla, ale nějak mi připadala povědomá.
Jednoho rána, když jsem se procházel kolem jezera Taupo, jsem potkal staršího muže – Maora jménem Rangi. Seděl pod mohutným stromem pohutukawa a zíral na klidnou vodu. Usmál se a gestem mi nabídl, abych se k němu přidal. Moc toho neřekl, ale jeho přítomnost nesla sílu, kterou jsem v životě už dlouho necítil.
„Zde nasloucháme zemi,“ řekl tiše. „Nechodíš po něm jako turista. Když otevřeš své srdce, ono tě povede.“
Zůstala jsem u Rangiho několik dní. Naučil mě rozpoznávat ptačí zpěv, sbírat léčivé rostliny, cítit příběhy skryté v řece, kamenech, mlze. Ale především mě naučil, jak se znovu ztišit sama v sobě. A v tom tichu jsem slyšela svůj vlastní hlas – ten, který jsem ztratila v hluku světa.
Když jsem odcházel, Rangi mi podala malý kámen – hladký, zelený, s vyrytým listem stromu známého v maorské kultuře pro svou sílu, léčivé a ochranné vlastnosti…
„Tohle je pounamu,“ řekl. „Zelený kámen. Ne pro štěstí. Ale abyste nezapomněli.“
Nosím ho dodnes. Ne pro štěstí.
Ale abych nezapomněl/a.
